„…Bude z tebe mít velkou radost,“

Utiší tě svou láskou,

Bude se nad tebou radovat a zpívat.“

~ Sofoniáš 3:17b

Tiše na ni volá.

V tichu slyší Jeho tichý, jemný hlas

dvořil se jí z dálky.

Pozorně naslouchá,

toužící znovu slyšet Jeho sladký hlas,

uchvácen Jeho láskou.

Vlhký vzduch ji k Němu jemně unáší.

Kývne k ní a tím na sebe upozorní.

Usmála se úsměvem, který už nějakou dobu necítila. 

Pronásleduje ji a chytá ji,

a uchvacuje ji svou láskou.

Její myšlenky se vracejí k včerejškům,

k vůni zimolezu, která provoní krajinu.

Datli klující hmyz v dutém stromě přitahují její pozornost.

Kráčí vstříc západu slunce.

Skrz stromy, těsně pod obzorem

Znovu se jí zjevuje

jako planoucí ohnivá koule, která se na ni dívá skrz mříž

v soumraku večerní oblohy.

V dálce se k Němu dvoří,

uchvacuje ji symfonií čvachtařů a ptáků

zorganizováno Mistrem.

Sny, které měla, se jí možná vytratily,

přesto si uchovává vzpomínky na včerejšky.

Skrz krajkové závěsy se znovu objevuje

v úplňku.

Plující za ozářenými mraky, bdí nad ní,

dává svému milovanému spánek.

Často v jejích nejtemnějších chvílích

Zjevuje se jí nenápadnými způsoby.

V tanci motýlů v poledním slunci

Povzbudí ji, než odletí pryč.

Pán se zjevuje každému z nás

jemnými, individuálními způsoby.

Neboť On má v nás velkou radost

a utišuje nás svou láskou.